PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY ÚVODNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKY KRAJ ZLINSKY KRAJ OLOMOUCKY KRAJ JIHOMORAVSKY KRAJ PARDUBICKY KRAJ KRALOVEHRADECKY KRAJ LIBERECKY KRAJ VYSOCINA PRAHA STREDOCESKY KRAJ USTECKY KRAJ JIHOCESKY KRAJ PLZENSKY KRAJ KARLOVARSKY KRAJ FOLKLORNÍ SDRUZENÍ ČESKÉ REPUBLIKY CESKY ROZHLAS BESKYDY-VALASSKO SLEZSKA HARTA CZECH TOURISM
Pátek 29.03.2024
Vyhledávání
  Vyhledávací centrum
Rejstřík ČR
ZÁKLADNÍ INFORMACE
  Základní informace o ČR
Česká NEJ
Kraje ČR
Turistické regiony
Turistické oblasti
Města a obce
Euroregiony
Mikroregiony a sdružení
Pohádkové regiony
AKTUALITY A AKCE
  Aktuality
Databanka akcí
Folklorní akce a festivaly
Turistické akce
PRAHA SRDCE EVROPY
  Město PRAHA
Pražská informační centra
Kalendář akcí v Praze
Lázeňství
  Lázeňská zařízení
Zdravotní pojištění
Kongresová turistika
  Výstavy a výstaviště
Kongresová centra
Výstavnictví a propagace
Kongresy a konference
Veletrhy a výstavy
Turistika a volný čas
  Informační centra
Kultura a zábava
Památky UNESCO
Památky a architektura
Církevní památky
Hrady a zámky
Aktivní dovolená
Pěší turistika
Agroturistika
Cykloturistka
Vodní turistika a sporty
Vinařská turistika
Sport a relaxace
Klub českých turistů
Cestovní kanceláře
Folklor a tradice
  Folklorní sdružení
Folklorní soubory
Folklorní festivaly
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Příroda a její ochrana
  Biosférická rezervace UNESCO
Chráněná krajinná území
Přírodní zajímavosti
Jeskyně a propasti
Vrcholy, hřebeny, sedla
Fauna a flora
Naučné stezky
Ubytování a stravování
  Autokemp, kemp, tábořiště
Hotely, penziony
Chaty a chalupy
Rekreační areály
Další ubytování
Restaurace
Příjemné posezení
Gastronomické speciality
Obchod a služby
  Služby motoristům
Nákupní centra
PODPORA PODNIKÁNÍ
  Investiční příležitosti
Finanční sektor a pojištění
Nemovitosti na prodej
Průmyslová výroba
Potravinářská výroba
Království perníku

Spisovatel Simon Mawer

Mezi nejúspěšnější knihy Simona Mawera patří román "Mendelův trpaslík". Dostal se mezi finalisty Bookerovy ceny i knižní ceny Los Angeles Times, newyorská knihovna jej vyhlásila knihou roku 1998. Recenze britského a amerického tisku byly vesměs nadšené. Zájem o knihu projevili také filmaři - práva ke zfilmování drží Barbra Streisandová.
Po velkém úspěchu Skleněného pokoje vydalo nakladatelství Kniha Zlín další román Simona Mawera, který je spojen s tuzemskými reáliemi. Mendelův trpaslík náleží mezi obecně nejúspěšnější autorovy knihy.
Mawer v Mendelově trpaslíku líčí příběh vědce, který zasvětil svůj život studování genetické poruchy, jež těžce poznamenala jeho samotného. Benedict Lambert je nejen trpaslík, ale také vzdálený příbuzný slavného genetika Gregora Mendela. Knihu podobně jako Skleněný pokoj přeložil Lukáš Novák.



Vzdělání je úniková cesta. Vydal jsem se po ní já, vydal se po ní i Mendel. Zadlužený a kdekomu zavázaný postoupil z gymnázia na univerzitu v Olomouci, tehdy Olmütz, na živobytí si vydělával soukromým doučováním. Snažil se splatit dluh mladší sestře a zároveň se stát někým, kým nebyl: příslušníkem vzdělané střední třídy. Nebylo to jednoduché. Synek prostých venkovanů neměl v té době mnoho šancí, takže nepřekvapí, že v roce 1843 vstoupil mezi augustiniánské mnichy v Brně u svatého Tomáše. Církev měla vždycky pochopení pro svá dítka, která měla bystrou hlavu a byla ochotná zaplatit nezbytnou cenu: tedy zavázat se, že své geny, ať už pro inteligenci nebo cokoliv jiného, nepředají dalším generacím. Pravý opak eugeniky.

Při vstupu do řádu přijal jméno Gregor. Bratr Gregor Mendel. V prvním roce na teologické koleji studoval církevní dějiny, církevní archeologii a hebrejštinu. Ve druhém roce kanonické právo, biblickou exegezi a řečtinu. Ve třetím roce dogmatiku a křesťanskou etiku. Ve čtvrtém roce bohoslovectví, katechismus a metodiku základního vzdělávání. Ve všech reportech je sice opět hodnocen jako prima classis cum eminentia a vychvalován za píli a vzorné chování, ale to z něj jistě ještě nedělá jednoho z géniů devatenáctého století. Během pátého roku studií je s nevídaným spěchem (je nedostatek kněžích) postupně vysvěcen na podjáhna, jáhna a nakonec kněze, to všechno během dvou týdnů. Na kněze ho vysvětili v den jeho narozenin.

Z dopisu opata Cyrilla Nappa převorovi Vortheyovi:

Doslechl jsem se, že Otec Gregor navštěvuje přednášky, aniž by nosil řádnou pokrývku hlavy. Otec Gregor, ač se mu již dostalo vysvěcení na kněze, je stále jen studentem... Musím proto pana převora požádat, aby Otce Gregora zpravil o tom, že v průběhu přednášek je povinen nosit pokrývku hlavy jako ostatní studenti.

Že by záblesk pýchy? Možná. Ale cokoliv dalšího hledáme marně. Ani stopa po něčem, co by mohlo signalizovat génia. Problém je, že se nedokážeme shodnout na tom, co vlastně genialita je. Nevíme, kde sídlí. Je to v srdci, nebo v hlavě? Je to záležitost mechanistická, nebo mystická? Je to nahodilý jev, nebo osudová danost? Je zděděná, nebo získaná výchovou? Pokud platí to první, pak je to prostě jen přírodní mechanismus. Pokud to druhé, nejde o nic jiného než o náhodu. V obou případech si za ni ale nikdo nemůže připisovat zásluhy. Historka o jablku, které Newtonovi spadlo na hlavu, je možná jen vymyšlená. Ale je to symbolické - tedy myslím skutečnost, že ta historka existuje, nikoliv skutečnost, že to není skutečnost a že Newton pod jabloní je jen mýtus. Právě o ten mýtus jde. Takového člověka nejsme schopni pochopit, tak si vytvoříme příhodu, nějaký moment, který pochopit dokážeme. Jenže podobných padavčat, která se někomu skoulela k nohám, už před tím byly miliony, a k žádnému objevu to nevedlo. Takže to nevysvětluje zase nic.

Mám dvě Mendelovy fotografie. Ofotil jsem si je z knihy, kterou máme v knihovně Institutu, a pak jsem poprosil technika od elektronového mikroskopu, aby je vyčistil a vytiskl. Jeden obrázek je skupinová fotografie celé klášterní komunity, druhý studiový portrét Mendela samotného. Člověk přece musí hledat stopy. Snažit se dešifrovat rysy jeho tváře. Otec Gregor má vysoké čelo, výraznou čelist a rozhodná ústa, ale vlídný výraz snílka. Jeho vizionářský pohled jako by směřoval do neznáma, do vzdáleného, šerem obestřeného světa objevů, do budoucnosti.

Vizionářský pohled? Všechno, co jsem před chvílí řekl, berte s rezervou. Prostě byl krátkozraký. Fyziognomie je pseudovědecká a ve jménu frenologie se páchaly zločiny. Z toho, jak člověk vypadá, se nedá usoudit nic, leda hloubka našich vlastních předsudků. Navíc podle Mendelova životopisce je ta fotografie upravená, retušovaná, vylepšená, zkrátka přetvořená v něco, co není pravda.

Ale přesto...

Na skupinové fotografii najdeme něco, čeho se dá chytit, náznak pohybu, zachycení nálady toho dávno zmizelého dne. Z obrázku dopadá do jasně osvětlené současnosti stín, stín události: do starobrněnského augustiniánského kláštera přijel fotograf plně vyzbrojen přenosným stanem, chemikáliemi, skleněnými destičkami, vlastní důležitostí a netrpělivostí, aby zvěčnil zdejší komunitu mnichů.

"Pánové, prosím, nehýbat se!" Umělcovo naléhání ale nemělo velkou odezvu. "Ctihodní otcové, PROSÍM!"

Jako bych slyšel jejich klábosení a smích, námitky otce Tomáše, ironické poznámky otce Baptisty a nebádání otce Anselma, aby ostatní brali tuhle manifestaci vědeckého pokroku vážně. Na fotografii si Anselm ukazovákem a placem zlehka podpírá bradu a hledí přímo do objektivu, jako by chtěl dát jasně na jevo, že on význam tohoto experimentu chápe. Otec Pavel si přinesl knihu a vypadá to, že do ní něco píše - jako klášterní sbormistr a varhaník zřejmě pracuje na úpravách mše pro nejbližší velký svátek. Opat kláštera Cyrill sedí s biblí na klíně. Zdá se, že všechen ten rozruch snáší s jistou nelibostí.

A otec Gregor? Otec Gregor má v ruce květ fuchsie. Drží ho před sebou, skoro jako by ho ukazoval fotografovi, a demonstrativně, s trochu potutelným výrazem na něj hledí, jako by se té květiny na něco ptal a nedostávalo se mu odpovědi...

Ten obrázek vnikl, když fotografie byla ještě v plenkách. Příjezd fotografa z města tak jistě byl napjatě očekávanou událostí. Když fotograf zmizel pod svou černou plentou, člověk nepózoval jen tak bez rozmyslu. Dobře zvažoval, co udělá. A otec Gregor drží fuchsii a na něco se jí ptá.

Můžeme z fotografií něco vyčíst?

Nedávno pořizovali společnou fotografii v Institutu, na trávníku před hlavní budovou. Jean tam samozřejmě nebyla. Ani já jsem se toho neúčastnil.

Můžeme z fotografií něco vyčíst? Můžeme něco vyčíst z toho, jak člověk vypadá?

Otec Gregor má vysoké čelo, výraznou čelist a rozhodná ústa. Ale dvakrát kvůli nervozitě nesložil zkoušku nutnou pro kantorské oprávnění, a tak nikdy nemohl být ničím víc než suplujícím učitelem. Já mám robustní čelo a hrubé, mopslí rysy. Kořen nosu mám vpadlý, ústa a čelist mi výrazně vystupují dopředu. Mé paže a nohy jsou krátké a pokřivené, moje prsty připomínají krátké buřtíky. Měřím metr dvacet sedm.

Můžeme z vzezření člověka něco vyčíst? Kdo ví, kdo vlastně ví, co se odehrává pod viditelným povrchem?



Studijní poradce po mně přejel očima odshora dolů (tedy hlavně dolů) a něco si broukal. "Co univerzita?" navrhl. "S vaším prospěchem byste se tam měl dostat. Jaké předměty vás baví? Aha... tady vidím, že biologie."

"Spíš genetika. Hlavně genetika."

"Jistě." Zdálo se, že hledá únikovou cestu. "Ta má samozřejmě budoucnost."

"A když ne?"

"Když ne?"

"Když se na univerzitu nedostanu. Když budu shánět práci."

"No..." Zamyšleně se poškrábal na hlavě.

"Mohl bych se posadit?" zeptal jsem se. "Bolí mě záda. Vždycky mě začnou bolet. To ta moje lordóza."

Zdálo se, že ho to vylekalo. "Lordóza?"

"Zakřivení páteře dopředu."

"Aha, jistě, jistě. Prosím..." Vstal a začal se shánět po židli. "Já myslel... Prosím, posaďte se, ano..." Já myslel, že už sedíte...

Vyšplhal jsem na židli, posadil se a koukal na něj. Měl prořídlé vlasy (autozomální recesivní s pohlavní determinací), hnědé oči (autozomální dominantní) a rozpačitý výraz (environmentálně sociální charakteristika). "Chtěl jste mi navrhnout, jakou práci bych případně mohl dělat," napověděl jsem mu.

"Aha, ano. Tedy..." Jeho rozpaky se prohloubily. "Co třeba, hm..., to je trochu komplikovaná věc."

"Co když si na konci roku zhorším prospěch?"

"Jistě, jistě..."

"Co bych pak dělal?"

Zase se poškrábal. "Co takhle..." Zakašlal a bezcílně listoval brožurkou, která ležela na stole. Pak vzhlédl a oči mu vítězoslavně zazářily. "Co takhle cirkus?"

Kretén. Jedinec postižený defektem štítné žlázy, který způsobuje opožděnou osifikaci kostí. Má za následek retardaci vývoje mozku a zvětšení předního laloku hypofýzy. Pokud není porucha léčena, vede k zakrnění duševního vývoje a k trpaslictví.

To není můj případ, aby bylo jasno. Lidi to nepřestává překvapovat: nejen že nejsem mentálně zaostalý, ale že jsem dokonce inteligentnější než oni. Samozřejmě jsem se na univerzitu dostal. Žádný Oxford nebo Cambridge, ale taky ne žádná zatracená polytechnika. Prosklené budovy, travnaté svahy a koleje pojmenované po ctihodných a dávno zapomenutých filantropech, kde všechno bylo trochu moc vysoko a kde dveře nejbližší koupelny museli upravit, protože nějaký blbec architekt navrhl kliku tak vysoko, že jsem na ni nedosáhl. Určitě za to dostal nějakou cenu. Schodiště byla strmá, takže na každém odpočívadle jsem musel zastavit a nabrat dech, a ve výtahu jsem dosáhl maximálně na tlačítko do druhého patra. Naštěstí mělo vedení univerzity dost soudnosti a přidělili mi pokoj v přízemí. Začal jsem si v životě hledat svoje vlastní místo, podobně jako zvíře, které obsazuje niku ve složitém ekosystému.



Poté, co byl Mendel vysvěcen na kněze, působil krátký čas jako pomocný kněz farnosti ve Starém Brně. Byla to pro něj nepříjemná zkušenost. Přímo ke klášteru přiléhal Krankenhaus, městský špitál. Základním předpokladem pro práci v nemocnici byl v těch dobách silný žaludek a hlavním požadavkem u chirurgických zákroků pak rychlost. Často bylo slyšet zvuk pily řezající kost přehlušovaný jen bolestným křikem. S anestezií se v té době dělaly první nesmělé pokusy kdesi ve Velké Británii a v Americe, do Listerova objevu antisepse ještě zbývalo pár desetiletí a Pasteur sotva dokončil studia. Nedílnou součástí nemocničního života tak byly krev a lymfa, moč a výkaly, pronikavý zápach sněti a výkřiky bolesti, nefalšované a neutišitelné. Tady se zdálo, že člověk není nic než krev a tkáně, nic než mechanické ústrojí vydané napospas nevyzpytatelným rozmarům přírody. To bylo na Mendela příliš.

"Je velice přičinlivý ve studiu přírodních věd, pro práci farního kněze však není příliš nadán, neboť má-li navštíviti lůžko nemocného či bolestí trpícího, zmocňuje se jej nepřekonatelný ostych." Tolik opat Napp v dopise biskupovi. Když byl tedy mladý řeholník poslán do nedalekého města, aby tam pracoval jako suplující učitel, a na úřední místa ve Vídni mezitím putovala jeho přihláška ke kantorské zkoušce, musel pocítit obrovskou úlevu.

Zřejmě už tehdy si začali říkat, co si s ním počnou. Kdo umí, něco dělá, kdo neumí, učí, prohlásil Shaw. Mendela tedy dotlačili k tomu, aby vyučoval přírodní vědy, ale jemu se ta práce zalíbila a v létě roku 1850 bylo rozhodnuto, že podstoupí profesorskou zkoušku. Mezi zkoušejícími tehdy byl ministr veřejných prací von Baumgartner a také nově jmenovaný profesor experimentální fyziky na Vídeňské univerzitě, Christian Doppler, takže se rozhodně nejednalo o nějaké provinční nýmandy. Ministr rakousko-uherské monarchie a Doppler, TEN DOPPLER, který objevil, proč tón sirény klesá, když se od nás sanitka vzdaluje, který vysvětlil, proč kolem nás formule prosviští uoooo-oooou, a díky němuž víme, že takzvaný rudý posuv znamená, že galaxie se od sebe vzdalují rychlostí stovek kilometrů za sekundu. Možná se všichni chtějí dostat co nejdál od nás.

A tak byl v pozdním létě roku 1850 Mendel usazen ve strohé místnosti v budově vídeňského ministerstva financí, kde jeho znalosti fyziky podrobili zevrubnému zkoumání. Neuspěl. Jeho odpovědi zkoušející jen utvrdily v názoru, který si na něj udělali už na základě jeho písemné práce:

Přesto věříme, že bylo-li by mu dopřáno získati příležitost k důkladnějšímu studiu a rovněž přístup k lepším pramenům vědomostí, brzy by dosáhl potřebné kvalifikace, alespoň pro práci na školách stupně nižšího.

Chabá pochvala je někdy horší než kritika. Mendel - nedovzdělaný, narychlo vysvěcený a v soukromí zřejmě plný pochybností - tak neuspěl v jediné věci, o kterou mu opravdu šlo.



Přeložil Lukáš Novák

© Kniha Zlín 2010
DALŠÍ INFORMACE: Vražné
Zveřejněno 28.06.2011 v 10:25 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
VELETRHY
FOLKLORNÍ AKCE A FESTIVALY
TURISTIKA