Musela jsem teď ke svým osmdesátinám několikrát hodnotit, co mi dal život s muzeem a lidovou kulturou. Musím konstatovat, že nejsem typický případ profesního postupu. Po šesti letech práce v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea v Brně, kde jsem zpracovávala sbírky lidového textilu a publikovala články o krojích čtyř brněnských předměstí, jsem se já - Brňačka - přestěhovala za manželem na Valašsko mně do té doby neznámé. Veliké štěstí pro mne bylo to, že tehdy právě probíhala pod vedením doc. Drahomíry Stránské dotazníková akce o lidovém oděvu pro Národopisnou společnost čsl. v Praze, do níž jsem se zapojila výzkumem v sedmi obcích na Vsetínsku a tím se dostala bezprostředně do styku s mnoha obdivuhodnými stařenkami a staříčky. V roce 1960 jsem nastoupila jako etnograf v Okresním muzeu ve Vsetíně a zůstala mu věrná až do roku 1994, kdy jsem definitivně odešla do důchodu, ale s nímž i nadále udržuji kontakt drobnou spoluprací.

Během mé aktivní činnosti jsem zpracovávala národopisné sbírky v muzeu ve Vsetíně, Valašském Meziříčí a Kelči, snažila jsem se o fotografickou a filmovou dokumentaci zanikajících lidových výrob, vyvíjela činnost publikační a výstavní. V dohledné době snad vyjde nové rozšířené vydání mé práce Lidový kroj na Vsetínsku, určené souborům písní a tanců, zájmovým skupinám i jednotlivým zájemcům. Mou celoživotní snahou bylo přesvědčit ty, kteří na sebe dnes oblékají lidový kroj, o vysoké kulturní i estetické hodnotě tradičního lidového oděvu, který na Vsetínsku sice už do konce 19. století obecně zanikl, ale jeho dnešní prezentace i v rekonstruované podobě vyžaduje dodržovat jeho styl daný historickým vývojem a nedovolit, aby různým "vylepšením" a doplňky se z něj stal jen jakýsi kostým z půjčovny. Nedělám si však velké iluze, nakolik se mi to podařilo.